Elektrické Mini zvládne městský provoz skoro celé odjezdit na jeden pedál a při hledání parkovacího místa mu stačí mezera, kolem které ostatní projedou. Stačí ale pár set metrů po rozbité ulici a začnete se těšit někam za město. Právě tam nám Cooper SE ukázal, jak dobře umí jezdit. Týden jsme strávili za volantem edice Paul Smith, která i v šedé barvě přitahovala pozornost všude, kam jsme přijeli. A vzhledem k ceně přes milion korun nás zajímalo i to, jak se s takovým autem žije, když už si ho člověk přestane prohlížet.
Na pěkné okresce stačí projet prvních pár zatáček a hned víte, co by byla u tohohle auta škoda obětovat ve jménu pohodlí. Cooper se do oblouku stočí ochotně, karoserie se jen málo nakloní a přes volant máte dobrý přehled o tom, kam míří přední kola. Řízení klade rukám příjemný odpor. Zvlášť při rychlém přechodu z jedné zatáčky do druhé jsme ocenili, jak dobře k sobě řízení a podvozek pasují. Člověk si záhy najde rytmus a začne se těšit na další oblouk.
Přední kola pohání jediný elektromotor o výkonu 160 kW, tedy 218 koní. K dispozici má 330 Nm a malý Cooper umí téhle síly dobře využít. Z místa na 100 km/h se dostane za 6,7 sekundy, rozlet mu elektronika ukončí při 170 km/h. V běžném provozu nás ale víc než čas potřebný ke zrychlení na stovku těšila odezva na pravou nohu. Výkon přichází plynule a při výjezdu ze zatáčky si ho můžete dávkovat přesně podle chuti. Stejně snadno se pak s autem rozjedete o pár centimetrů v koloně.
S brzdami už je to o něco složitější. Při běžném zpomalování má pedál celkem přirozený chod. U některých elektromobilů člověk zprvu marně hledá okamžik, kdy začne auto na sešlápnutí pořádně reagovat. Tady jsme si na něj zvykli rychle. Teprve když jsme chtěli před zatáčkou ubrat rychlost opravdu přesně, připomnělo nám Mini, že část práce obstará rekuperace a teprve pak se přidají klasické brzdy. Jemné odstupňování brzdného účinku už chce trochu cviku.
Na hladkém povrchu bychom na naladění podvozku měnili máloco. O poznání méně nadšení jsme z něj byli po návratu do města. Záplaty, propadlé úseky a několik nerovností těsně za sebou dokážou Cooper na velkých a těžkých osmnáctipalcových kolech nepříjemně rozházet. Místy až poskakuje a připomíná auta, jejichž majitelé si dodatečně namontovali sportovní podvozek. Jestli vás pobolívají záda, budete si cestu domů nejspíš vybírat i podle stavu asfaltu.
Mohlo by vás zajímat
Kdo s Mini už někdy jezdil, tuhost ho patrně tolik nepřekvapí. Patří k jeho povaze a na dobré silnici z ní těží prakticky při každém zatočení. Kdo ovšem přichází z jiného malého elektromobilu a od auta do města čeká hlavně pohodlí, měl by si při zkušební jízdě projet také pár ulic, po kterých jezdí denně. Právě tam si udělá o Cooperu přesnější obrázek než při svezení po čerstvě položeném asfaltu.
Za nákup přibylo v baterii skoro 40 procentních bodů
Jednu výhodu má městský provoz hned od prvního semaforu. Přepněte do režimu B, včas povolte akcelerátor a Mini začne natolik výrazně zpomalovat, že před červenou plynule zastaví. Umí to i v mírném klesání, kde bychom už čekali, že bude potřeba sáhnout po brzdě. Po chvíli se naučíte odhadovat, kdy pravou nohu uvolnit, a při popojíždění si vystačíte s jediným pedálem. Zrovna tuhle vlastnost jsme během týdne využívali rádi a často.
Pod podlahou má Cooper SE akumulátor s celkovou kapacitou 54,2 kWh, z níž lze využít přibližně 49,2 kWh. Podle homologace zvládne na jedno nabití ujet až 386 kilometrů a výrobce udává kombinovanou spotřebu 14,6 kWh na 100 kilometrů. Náš týden zahrnoval hustý městský provoz, jízdu po okreskách i dálniční úseky. Když jsme auto vraceli, palubní počítač ukazoval průměr 16,5 kWh na 100 kilometrů. Vzhledem k výkonu a tomu, že jsme si ho na okreskách také trochu užili, nám takový výsledek připadá slušný. Mezi malými městskými elektromobily se nicméně najdou i úspornější vozy.
Při nabíjení střídavým proudem přijímá Mini až 11 kW, u rychlonabíjecí stanice zvládá stejnosměrným proudem nejvýše 95 kW. Jak moc vás bude tenhle strop zajímat, záleží i na tom, kde obvykle nabíjíte. My jsme během nákupu využili stojan s konektorem CCS a výkonem 50 kW. Přibližně za 25 minut, které jsme strávili v obchodě, přibylo v baterii skoro 40 procentních bodů. Při takové zastávce nám vyšší nabíjecí výkon ani trochu nechyběl.
Proč má šedé Mini zelená zrcátka
Na parkovišti jsme náš vůz spolehlivě poznali už zdálky. Přitom kdyby vám někdo řekl, že si objednal šedé Mini na černých kolech, asi byste si představili jednu z jeho nenápadnějších podob. Jenže módní návrhář Paul Smith k metalíze Statement Grey vybral ještě zelenou pojmenovanou Nottingham Green podle svého rodného města. Použil ji na kryty vnějších zrcátek, rámeček přední masky i středy černých osmnáctipalcových kol Night Flash Spoke. Právě na kolech nám ten nápad přišel obzvlášť povedený. Zelený detail je malý, přesto pěkně propojuje bok auta s přídí. A jakkoli zvláštně může tahle kombinace znít při čtení ceníku, naživo jednotlivé odstíny příjemně ladí.
Smith má ostatně se vzhledem malých britských aut docela dlouhou zkušenost. Poprvé se jeho jméno objevilo na limitované sérii Mini už v roce 1998. Tehdejší vůz proslul charakteristickou modrou barvou. O rok později dostal návrhář příležitost připomenout čtyřicáté narozeniny původního Mini a tentokrát se držel zpátky podstatně méně. Na jedinou karoserii vměstnal 86 pruhů ve 26 barvách. Vedle narozeninového auta působí dnešní šedý Cooper skoro střídmě.
Sir Paul Smith se narodil v roce 1946 v anglickém Nottinghamu. Než se v roce 1970 pustil do vlastního podnikání, pracoval v butiku jako nákupčí a manažer. První pánskou kolekci představil v roce 1976 a postupem času své podnikání rozšířil na více než 130 obchodů. Klasické střihy a hravé barevné detaily se staly jeho poznávacím znamením. Právě díky typickým pruhům se na konci devadesátých let jeho cesta protnula se značkou Mini. K elektrickému modelu má přitom i osobní vztah. V Londýně s ním sám jezdí a hned vedle svého studia v centru města si nechal instalovat nabíjecí stanici.
Sedadla se povedla. S displejem jsme se sžívali celý týden
Smithův rukopis objevíte ještě dřív, než usednete za volant. Při nastupování vás na zemi přivítá promítaný pozdrav. Pak si všimnete modrého čalounění v odstínu Nightshade Blue a textilního pásku ve spodní části volantu. Právě takové drobnosti odlišují edici Paul Smith od ostatních elektrických Cooperů. Návrhář dostal prostor při výběru barev, materiálů a ozdobných prvků, po technické stránce vychází jeho vůz z běžného provedení SE.
Z toho, čeho se jeho práce dotkla, bychom si nejraději odnesli domů přední sedadla. Modré čalounění jim sluší, daleko víc jsme ale po týdnu oceňovali jejich tvar. Za volant se člověk usadí opravdu příjemně. Jednu výhradu máme k loketní opěrce, která je součástí sedadla řidiče. Její polohu si neupravíte a při hledání zámku bezpečnostního pásu se občas připlete ruce do cesty. Vzadu už je podstatnější problém s místem. Pro dítě má druhá řada smysl, dospělému bychom tam delší cestu nabídli jen neradi. Malé vnější rozměry, za které budete Mini chválit při parkování, jsou uvnitř zkrátka znát.
S proporcemi karoserie souvisí i jedna drobnost, kterou jsme se za pár dní naučili řešit sami. Když jsme na křižovatce zastavili příliš blízko semaforu, museli jsme se za světly naklánět. Vyplatí se nechat si před autem pár metrů navíc. Do výhledu šikmo vpřed zase zasahují mohutnější přední sloupky a po sklopení sluneční clony zbývá na výhled čelním sklem nepříjemně úzký průzor. Při pohledu vzad jsme měli přesně opačnou zkušenost. Vnější zrcátka jsou na tak malé auto překvapivě velká a je v nich výborně vidět.
Nejnápadnějším prvkem palubní desky je samozřejmě kulatý OLED displej. Svým tvarem krásně připomíná tradiční centrální přístroj starých Mini. Dokud auto stojí a máte čas si všechno prohlédnout, působí obrazovka skvěle. Za jízdy se ale projeví důsledek toho, kolik práce dostala na starost. Zobrazuje prakticky všechny důležité údaje a zároveň přes ni ovládáte většinu funkcí auta. Některé ikony jsou drobné už při pohledu z místa řidiče. Když pak potřebujete najít tu správnou a na první pokus se do ní trefit, zabere to víc pozornosti, než by vám bylo milé.
Na jednom místě se tu potkávají údaje o spotřebě, nastavení jízdních asistentů i Disney+. A do toho vám Mini ještě nabízí novinky ze světa značky. Zrovna na tak výrazné obrazovce uprostřed palubní desky bychom se při řízení bez podobných upozornění rádi obešli. Po týdnu nám utkvěl v paměti paradoxně právě rozdíl mezi tím, jak čistě celá palubní deska vypadá, a tím, kolik věcí musí člověk očima přebrat, jakmile chce něco nastavit.
V testovaném autě nám soužití s elektronikou komplikovaly ještě dva konkrétní vrtochy. Opakovaně vypadávalo spojení s telefonem přes Android Auto. A vlastní představu o správném nastavení mělo Mini také u zvukového doprovodu jízdy. Dali jsme přednost tichu, jenže vypnutý zvuk se čas od času sám ozval a posléze zase utichl. Poprvé nás ten výlet na palubu vesmírné lodi docela pobavil. Při dalším už bychom mnohem raději věděli, proč si auto naše nastavení nepamatuje.
Kolik stojí podpis Paula Smithe
Samotný elektrický Cooper SE vychází na 799 500 korun. Za provedení Paul Smith se připlácí dalších 75 000 korun, takže za kombinaci silnějšího elektrického pohonu a návrhářových detailů zaplatíte 874 500 korun. Náš exemplář měl navíc výbavový paket XL za 152 000 korun. Právě ten posunul výslednou cenu přes milion, konkrétně na 1 026 500 korun.
Mohlo by vás zajímat
Po týdnu máme jasno v tom, kdy nám tahle malá elektrická stylovka dělala největší radost. Vedle chvil, kdy jsme ji po nákupu zahlédli mezi ostatními auty, to byly hlavně kilometry na hladkých okreskách. Přesné řízení, ochota měnit směr a výborně tvarovaná sedadla v nás zanechaly silnější dojem než samotné zrychlení. Ve městě jsme si zase rychle oblíbili jízdu na jeden pedál a snadné parkování. Nejvíc bychom před koupí zvažovali pohodlí na cestách, kudy jezdíme nejčastěji. Omezený prostor vzadu se dá u malého třídveřového auta čekat. Jak důkladně vám osmnáctipalcová kola připomenou každou špatně opravenou ulici, to z fotek nepoznáte.
