Na rovince jsem si v Hondě Prelude několikrát přál silnější motor. O pár zatáček dál jsem zase přemýšlel, kdy jsem naposledy řídil předokolku, která tak ochotně mění směr a dává mi přitom tak dobře vědět, co se děje pod koly. A když přišla chvíle odbočit domů, klidně bych si cestu ještě prodloužil. Tohle uhlazené hybridní kupé má totiž podvozek, kvůli kterému stojí za to vyrazit i bez cíle.
Nejvíc mě Prelude překvapila uprostřed zatáčky. Volant už byl natočený, přední kola držela stopu a stačilo trochu povolit plyn. Záď se lehce pohnula, příď se ochotněji stočila dovnitř a já mohl nechat ruce skoro tam, kde byly. Na výjezdu jsem zase přidal a auto se srovnalo. Celé to proběhlo tak plynule, že jsem se hned v dalším oblouku přistihl, jak si zkouším s plynem pohrát znovu.
Zní to jako maličkost. Jenže právě takové drobnosti rozhodují o tom, jestli vás auto bude bavit i na silnici, po které jste jeli stokrát. U Prelude mě zajímalo, co udělá, když do další zatáčky najedu o něco plynuleji nebo když s plynem počkám o zlomek vteřiny déle. Na každou takovou změnu reagovala dost zřetelně, abych rozdíl poznal, a dost klidně, abych si ho mohl vychutnat.
Kupé, od kterého byste čekali spíš klidnou neděli
Kdybych měl povahu Prelude odhadnout podle toho, jak vypadá na parkovišti, tipoval bych pohodové kupé na nedělní výlet. Je nízké, má čisté linie a proporce, které vyniknou hlavně z profilu. Honda nechala karoserii poměrně uhlazenou a výsledku to svědčí. Před kavárnou si jí lidé všimnou stejně snadno jako na silnici, jen tam z jejího vzhledu těžko vyčtou, jak hravě se umí chovat.
První kilometry ten klidný dojem vlastně potvrzují. Podvozek má dost poddajnosti i pro běžné ježdění a auto působí příjemně, když se městem jen loudáte nebo se vracíte po rozbité silnici. Právě na takovém povrchu oceníte, že Honda kvůli přesným reakcím nepřitáhla všechno natolik, aby posádka cítila každou záplatu. Až když začnou přicházet oblouky jeden za druhým, zjistíte, jak rychle a ochotně umí tohle kupé změnit směr.
Na volantu je poznat, kolik přilnavosti ještě zbývá
Honda sáhla u přední nápravy po řešení Dual-Axis Strut známém z Civicu Type R. Jeho geometrie pomáhá tlumit vliv hnací síly na řízení a udržet přesné vedení předních kol pod zatížením. Vzadu pracuje víceprvková náprava. Na silnici se přínos téhle techniky pozná jednoduše. Vyberete si stopu, natočíte volant a příď se jí drží. Když hned nato přijde oblouk na druhou stranu, reakce auta je stejně čistá a snadno odhadnutelná.
Mohlo by vás zajímat
Přesnost je ovšem jen jedna část příběhu. Na řízení mě bavilo hlavně to, jak dobře přes volant poznáte, co se děje s předními koly. Se zatížením se mění i odezva v rukou, takže máte představu, kolik přilnavosti ještě zbývá a kdy už se příď blíží hranici svých možností. Důvěru si Prelude získá postupně. Po několika zatáčkách už víte, jak bude reagovat, a můžete se víc soustředit na to, kudy chcete jet.
U rychlejšího průjezdu obloukem má řada předokolek tendenci postupně rozšiřovat stopu. Prelude umí do změny směru výrazněji zapojit také zadní kola. Když v zatáčce uberete, část zatížení se přesune dopředu, zadní náprava se odlehčí a auto se snáz stočí. Při výraznější reakci se tomuhle chování říká lift-off oversteer, tedy přetáčivost po ubrání plynu. V Hondě mě zaujalo, jak dobře se dá nástup toho pohybu přečíst. I když je potřeba lehká korekce volantem, máte čas ji udělat a rozumíte tomu, proč je potřeba.
S obratností a stabilitou v zatáčkách pomáhá také systém Agile Handling Assist, který podle pokynů řidiče koordinuje zásahy pohonu a brzd. Fanoušci starších generací Prelude si možná vzpomenou na zkratku ATTS. Ta patřila někdejšímu systému aktivního rozdělování točivého momentu. Současná Honda využívá právě novější řešení Agile Handling Assist.
Na dlouhé rovince bych si přál víc. Řazení mě naopak překvapilo
Na výjezdu ze zatáčky funguje hybridní pohon k charakteru auta dobře. Plyn dávkujete podle toho, jak se narovnává volant, a Prelude ochotně naváže na to, co jste s ní dělali v oblouku. Jakmile se ale silnice na delší dobu narovná a sešlápnete pedál naplno, přijde chvíle, kdy by se další koně opravdu hodili. Chybí jí rázný nástup silného přeplňovaného hot hatche i okamžitý tah výkonného elektromobilu. O to víc to vynikne, když už víte, jak velkou rezervu má podvozek. Silnější motor by tady měl co dělat.
O to větší překvapení pro mě bylo virtuální řazení. Před jízdou jsem ho bral spíš jako efekt navíc. Za volantem mi ale začalo dávat smysl, protože jednotlivé změny dobře zapadají do rytmu, v jakém z oblouku vyjíždíte, zrychlujete a chystáte se na další. Víte, že pohon simuluje práci klasické převodovky, ale po chvíli na to přestanete myslet. Vnímáte hlavně to, že se k projevu auta tenhle způsob řazení hodí.
Kvůli téhle Hondě bych si cestu domů prodloužil
Kdybych Prelude hodnotil podle jediného zrychlení na rovince, asi bych vystoupil s pocitem, že takhle vypadající kupé by mělo jet ostřeji. Po delší jízdě mi v hlavě zůstalo něco jiného. Jak přesně se dala vést příď, jak ochotně jí pomáhala zadní náprava a jak přirozeně jsem se za volantem naučil obojí využívat. Navíc i v tempu, při kterém se člověk stihne dívat kolem sebe a užít si cestu.
Mohlo by vás zajímat
Víc výkonu bych Hondě pořád přál. Kdybych si ji ale mohl půjčit ještě na jedno odpoledne, už teď vím, kam bych s ní jel. Na okresku, kde dlouhá rovinka skoro není a kde se za jedním povedeným obloukem hned objeví další.
