Čínský automobilový průmysl za poslední roky udělal na evropské scéně doslova nájezd. Vedle značek, které už tady tak nějak zdomácněly, a vedle „tradiční“ britské automobilky, jež je dnes fakticky čínská (nemusíme ji přece jmenovat, že), se na starý kontinent nahrnula i úplně nová jména. Třeba Jaecoo, nebo luxusněji pojatá Omoda spadající pod koncern Chery.
Testovaná Omoda 9 je v rámci evropské nabídky vnímána jako vrchol toho, co tu Omoda nabízí. Pro Evropu byla oficiálně odhalená na jaře 2025, jenže samotný finální vůz se světu ukázal už v roce 2023. A mně dlouho hlodalo v hlavě, jak je možné, že jsem ji „potkal“ už o rok dřív – v roce 2024 – během dovolené v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Vysvětlení je vlastně jednoduché: v řadě asijských zemí se auto začalo prodávat už v roce 2023 (a některé trhy, včetně Ruska nebo Kazachstánu, znaly značku Omoda už od roku 2022), jenže často pod jiným označením.
Evropa má název Omoda 9, jinde se objevuje jako Omoda C9, a někde dokonce pod úplně jiným jménem Exeed RX – přičemž Exeed funguje jako prémiová větev pod Chery. Přesně takto se jmenoval i kus, který jsem viděl v Dubaji. Co za tím je? Tipnul bych buď čistý marketing a „pozicování“ značek podle regionu, nebo právní bitvy o názvy. Dost možná kombinace obojího. Každopádně…
Na rovinu: já čínským autům nefandím. A nejsem sám – pořád v nás sedí staré stigma kopírování evropského designu, techniky a celkového přístupu. Navíc moji sledující jsou u mě zvyklí na trochu jiné typy aut, takže když jsem na sítích začal sdílet dojmy z Omody 9, schytal jsem solidní sprchu poznámek, moudrých rad i nadávek. Jenže já si Omodu 9 nevzal do testu z donucení – šel jsem do toho dobrovolně, protože jsem ji prostě potřeboval zkusit. A platí, že dokud se s něčím nesvezeš, je zbytečné dělat rychlé soudy. A tady to nakonec dopadlo… jinak. Dost jinak.
První dojem: Design a zpracování umí udělat show
Předek působí hodně futuristicky. Baví mě maska, která vypadá jako síť z kosočtverců a vizuálně splývá s hlavními světlomety. Na ně navazuje denní svícení vedené směrem dolů a pod tím ještě další otvory sání, takže celé čelo působí vrstevnatě a technicky. Z profilu, ať už zleva nebo zprava, auto vypadá opravdu mohutně – a ono také je. Stojí na dvacetipalcových litých kolech (R20) s pneumatikami 245/50 R20, na délku má kolem 4,8 metru, šířka se blíží 1,9 metru, výška je zhruba 1,7 metru a rozvor se pohybuje těsně pod 2,8 metru. K tomu vyjížděcí kliky, které jsou poslední dobou hodně diskutované.
Během testu ale fungovaly bez jediné chyby – žádné zamrzání, žádné zasekávání, žádné „nevyjely/nezajely“. To beru jako výrazné plus. Oblast od zadních dveří směrem ke sloupku C mi designem lehce připomněla minulou generaci Lexusu RX, ale opravdu jen vzdáleným náznakem. Zadek je naopak osobitější. Dynamiku mu dává nízké zadní okno (vidět přes něj šlo, jen se rádo špinilo) a odtrhová lišta, do jejíž středu výrobce umístil dvojici menších čtvercových brzdových světel. Někdo může kroutit hlavou, mně to přišlo prostě jako zvláštní detail, který si tohle auto dovolí. Nechybí ani propojená zadní světla a dole masivní oplastování nárazníku. Dvě dvojité koncovky výfuku sice vypadají drsně, jenže nejsou skutečné. Škoda.
Interiér: Luxusní ambice tady nejsou jen na papíře
První překvapení přišlo hned po otevření dveří: sedadla – přední i zadní – vypadají vážně dobře. Kůže má pěkný vzor a ladí s čalouněním dveří. Přední sedačky umí nejen vyhřívání a ventilaci, ale i masáž, navíc v několika režimech a intenzitách. A jo – tohle je přesně ten typ věci, na který si zvykneš nepříjemně rychle. Chválím i stropnici a obložení sloupků A až C v černé alcantaře.
Co se prostoru týče, na místě řidiče jsem se občas cítil lehce „přitlačený“. Hodně to dělá robustní středový tunel – na druhou stranu nabízí hromadu odkládacích míst, držáky na pití i indukční nabíječku. Plus bod navíc: i spodní část palubní desky je pošitá kůží v barvě sedadel. Volant? Funkčně v pohodě, ale věnec je na můj vkus trochu tenký a klavírní černý lesk na středu a tlačítkách je za mě… nešťastná volba. Všechna tlačítka a ovladače kolem řidiče ale fungovala bez problémů (dokonce i elektrické nastavení volantu), jen tři otočné „kruhy“ nad středovým panelem v hliníkovém dekoru mi připomněly Škodu Kodiaq II nebo čtvrtý Superb. Účel splní, ale ten déjà vu tam je.
Zvláštností je rozložení ovládání: řazení je na pravé páčce pod volantem, vlevo máš blinkry, dálková i oba stěrače. Nastavení sedadel najdeš na dveřích nad klikou – kdo někdy měl Mercedes, bude doma. Kdo ne, chvíli si zvyká. A pak je tu nastavení zrcátek: opravdu nechápu, proč je vlevo dole pod volantem u voliče světel. Představa, jak si to někdo ladí za jízdy, je skoro komická. Zrcátka mají být prostě na dveřích u řidiče. Naopak oceňuju, že dveře jde odjistit klasickou klikou i tlačítkem – stiskneš, odjistíš zámek a pak už ručně otevřeš.
Infotainment mě překvapil v pozitivním smyslu: žádné záseky, Apple CarPlay nabíhal rychle, celé to působilo plynule a logicky, všechno důležité jsem dohledal bez zbytečného lovení v menu. Jediná drobnost: některé názvy asistentů se do dlaždic nevešly, takže byly zkrácené a utnuté tečkou – čeština je v tomhle prostě nekompromisní. A ještě jedna věc stojí za zmínku: kompletní audiosystém od Sony, který hrál fakt hezky.
Celkově je kabina zpracovaná velmi slušně: nic nevrzalo, atmosféra byla komfortní až „přepychová“ (a i kolega na zadních sedačkách si posez pochvaloval). Infotainment obstál, hudba super, masáž super, a kufr nabídne 660 litrů v základu a 1780 litrů po sklopení. Občas jsem si říkal, že tohle vlastně vůbec nepůsobí jako „typická Čína“… i když pár drobností tu ten původ přece jen připomene.
Jak se mi jelo: Komfort na prvním místě, fyzika je fyzika
Nebudu to obcházet: i když má auto téměř 2,8 metru rozvor, je dost široké, vysoké kolem 1,7 metru a stojí na 245/50 R20, nepřišlo mi nějak extra jisté a „přilepené“. Těžiště je citelně výš a hmotnost se bez pár kilo motá okolo 2,2 tuny. Řízení je hodně měkké a plyn má menší prodlevu. Výsledek? Auto tě nenutí sprintovat, spíš tě ukolébá k plynulé, klidné, pohodové jízdě.
Neříkám, že neumí jet rychle, ale spotřeba pak logicky roste – v zimních podmínkách jsem se klidně dostal i k 9 l/100 km. Fyziku prostě neošálíš. Na druhou stranu se dá vypnout protiprokluz zhruba „na 90 %“, takže na sněhu se s tím dalo celkem příjemně blbnout bokem. Tam se vyšší těžiště a měkčí naladění podvozku paradoxně i trochu hodily. Většina výkonu šla zezadu přes elektromotor, a předek se přidával přes spalovací jednotku. Kolega fotograf díky tomu ulovil pár pěkných momentů a nakonec z toho vylezly vážně povedené fotky. A mimochodem: Omoda 9 byla na zimních pneumatikách Vredestein. Čekal bych spíš nějakou „domácí“ čínskou značku, takže tohle mě mile překvapilo.
Plug-in hybrid: Tři elektromotory, velká čísla a realita všedního dne
Základ tvoří přeplňovaný benzinový motor DOHC Acteco 1,5 s přímým vstřikem, napojený na třírychlostní automat DHT – a k tomu rovnou tři elektromotory. Ano, tři. Systémový výkon je až 537 koní, jenže pozor: tohle je součet celého orchestru, ne výkon samotného benzínu. Spalovací Acteco má jen 143 koní, k tomu dva elektromotory s 102 a 122 koňmi, které mu výrazně pomáhají při jízdě a zároveň se starají o rekuperaci.
Třetí elektromotor sedí nad zadní nápravou a pohání čistě zadní kola. Ten má zhruba 230 koní. Baterie od CATL má kapacitu 34,46 kWh a lze ji nabíjet i DC rychlonabíjením výkonem až 65 kW. Papírový čistě elektrický dojezd podle výrobce je až 149 km. Zní to parádně, jenže realita u mě byla jinde: maximálně jsem viděl kolem 25 km. Jenže zároveň se auto při jízdě průběžně dobíjelo rekuperací, takže těch „25 km“ se mi na displeji drželo relativně konstantně. Když jsem ale jel dlouho do kopce pod zátěží, baterie šla dolů rychle a rázem ukazovala třeba 7 km.
Jakmile jsem pak znovu přejel na klidnější, konstantní tempo, postupně se zase „vzpamatovala“ a dojezd se vrátil kolem 25 km. Palivová nádrž má 70 litrů, což je u plug-inu skoro rarita – obvykle kvůli baterkám nádrže zmenšují. Díky tomu výrobce slibuje kombinovaný dojezd až 1100 km. Já přebíral auto s údajem 1000 km na benzín plus 25 km na baterii. Za týden jsem najel zhruba 850 km a jednou jsem preventivně dotankoval jen za pár stovek, takže ty tabulky berte s rezervou, ale potenciál dlouhého dojezdu tu rozhodně je.
V režimu „Normální“ jsem podle infotainmentu jezdil zhruba za 7 až 9 l/100 km. Občas jsem zapínal ECO, které více preferovalo elektřinu, jenže kvůli malému reálnému dojezdu to stejně často končilo na benzínu. Režimy SNÍH a OFFROAD jsem využil hlavně na sněhu, kde se auto chovalo jako permanentní čtyřkolka. SPORT jsem popravdě neřešil vůbec.
Cena a výbavy: Jedna volba, pár barev, hotovo
Omoda 9 SHS startuje na českém trhu na částce 1 299 000 Kč včetně DPH, přičemž aktuálně je možné získat zvýhodnění až 100 000 Kč. Zajímavé je, že v Evropě existuje jen jediný výbavový stupeň – nevybíráš tedy výbavu, ale jen detaily. Konkrétně barvu karoserie ze čtyř odstínů (základ je šedá, ostatní jsou za příplatek 20 až 30 tisíc) a barvu kůže v interiéru. Standardně je červená, ke které mám slabost, anebo můžeš mít černou – tu jsem měl já – za 30 000 Kč. Záruka je 7 let nebo 150 000 km. A ještě jedna zajímavost přímo od českého zastoupení: zhruba 90 aut už bylo předáno zákazníkům a přes 200 dalších na své Omoda 9 teprve čeká. To už je na „novou“ značku celkem solidní číslo.
Závěr: Takhle nějak se mění svět
Upřímně – čínská auta jsem nikdy nemusel. Působila levně, nemotorně, často měla divná jména a kupovali je… řekněme, že taky často zvláštní lidé. Jenže dnes jsme jinde. Ano, pořád existují a budou existovat auta z Číny, která budou působit podivně. Ale vedle nich je čím dál víc modelů, které jsou svébytné, zajímavé a objektivně nabité výbavou i technikou. A Omoda 9 do téhle kategorie patří.
Klidně mi nadávej, vysvětluj mi hospodské pravdy a rozmlouvej mi to, ale já si myslím, že za určitých okolností umí zatopit konkurenci typu Škoda Kodiaq, Audi Q5 nebo klidně i Mercedes GLC. Jasně, pár čínských „neduhů“ se pořád najde, jen jich není moc. A za přibližně 1,2 milionu Kč dostaneš zatraceně zvláštní (v dobrém) a neokoukané auto – lidi se po něm opravdu otáčeli – které nevypadá jako kopie něčeho, má pěkný interiér, funkční infotainment, je pohodlné a celkově tě spíš přenese do atmosféry evropského auta než do pocitu „tohle je nějaká divná Čína“.
Zůstává ale otázka, jaká bude dlouhodobá spolehlivost a co všechno to vydrží. To dnes neví nikdo. Ale kdybych si měl vybrat jediné čínské auto, které bych byl ochotný si opravdu koupit, byla by to právě Omoda 9 SHS. A víš, k čemu bych ten pocit přirovnal? K době, kdy sis před lety koupil Infiniti FX – a všichni na parkovišti jen zírali, co je to za zajímavé auto, co je to za značku, a přitom se jim to vlastně líbilo. Přesně tam bych dnes Omodu 9 SHS zařadil.
